Středověký meč 14. století

Kříž a hlavice meče mají nápis ve vulgární latině, což znamená: „Drženo drakem, který ve jménu pravdy nespí,“.

Meč byl pro boje obecně preferovanou zbraní středověkých rytířů. Majitelé ho rádi personalizovali - někteří dokonce dostali jména - a meč byl považován za zbraň i symbol, protože čepel a pahýl jsou ve tvaru kříže.

Nejběžnějším mečem byl takzvaný bastardský meč nebo „ruční a průměrný“, rovný a s dvojitou hranou, jehož délka oscilovala mezi 100 a 120 cm a vážil mezi 1200 a 2000 gramy, což umožnilo agilní manipulaci na bojišti .

Další větší meče byly tzv. Dlouhý meč (longsword), vzpřímený, „mandoble“ nebo broadsword, který mohl dosáhnout dvou metrů nebo více a vážit až čtyři kilogramy. Byly navrženy tak, aby se používaly oběma rukama, a síla jejich úderů způsobila strašlivé škody, ačkoli jejich použití a transport byly komplikované a učinily je nezvládnutelnými.

Středověk je historické období západní civilizace, mezi pátým a patnáctým stoletím. Konvenčně, to začne kolem roku 476, s pádem římské západní říše, a to skončí v 1492, objevem Ameriky. Meč byl v tomto období nejosobnější zbraní, nejprestižnější a nejvšestrannější v boji proti sobě.

Během této éry byly důležitými postavami středověcí rytíři. Jejich praktická dovednost se zbraněmi zahrnovala manipulaci s mečem oběma rukama, sekerou, palcátem, dýkou a kopím. Očekával se, že pán bude strážcem hradu a podporou jeho feudálního pána ve válkách.